Vítr, tma a přítomnost

S Václavem Kahudou vstoupil do české literatury naprosto jedinečný styl. V krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž zejména Houština (1999) se stala událostí. Kahuda se hlásí ke svým vzorům — výsostným vypravěčům, jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistrem ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí bravurně vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. 
Po více než deseti letech se autor vrací s románem, který navazuje na zmíněnou Houštinu jak autobiografickým laděním, tak tělnatým, jazykově bohatým příběhem. Výchozí téma je však nové. Vypravěč se rozhodne přijít na kloub dávné rodinné události, kdy jeho dědečka, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, se německá tajná policie snažila přimět ke spolupráci. Po odmítnutí nabídek však nevysvětlitelně zemře. 
Vypravěčova pouť po archivech není odměněna jednoznačným závěrem. Spíše je počátkem temné exkurze do zákulisí mocenských aparátů, doplněné barokně pestrou mozaikou soukromých i globálně-ekonomických událostí, jež skládají pochmurný obraz naší doby.