Potmě jsme se viděli lépe

Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a „normalizací“. Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentech, s vědomím, že nejsou odnikud. Vzdálenost, málo času, který spolu sdílejí, a rozdílná realita, v níž žijí, jejich pouta oslabily. Když dcera letí přes oceán, aby se možná naposledy setkala se svou matkou, přezkoumává životy obou a hledá pochopení. A po příletu ji čeká ještě nejedno překvapení, které ukáže, že konec života může být tím nejintenzivnějším, nejhlubším a nejkrásnějším okamžikem, jaký lze prožít.

„Krásný a odvážný román, a tak osobní. Cesty, hledání odpovědí, místa, kořeny a vykořenění, s matkou tak komplikovanou, tak zbloudilou, a rodina, která trpí exilem. Skvělý souboj postav, Jany, která ubližuje, a Mileny, která léčí.“– Casa del Libro

„Zatím nejosobnější dílo Moniky Zgustové, skvělý román, který vypovídá o nesmyslnosti totality.“– Eva Cosculluela, ABC Cultural

„Zgustová s lehkostí, lehkostí ducha, citovou hloubkou a jasným rozuzlením vypráví o všem, co přináší odchod z nucené země; tak, jak se to nyní děje ve východní Evropě. “– Pedro Bosqued, Heraldo de Aragón