Omylem jsem rozšlápl černou kočku

Za tuhle knihu by měl jít autor do pekla, tedy kdyby nějaképeklo existovalo a jemu by se chtělo někam jít – to by o románu Filipa Zawady asi napsal jeho hrdina. Malý chlapec ze sirotčince, vedeného jeptiškami. Rodiče ho opustili, adoptovatho nikdo nechce. Na první pohled velmi smutný příběh. Jenžemísto toho se nedokážeme při čtení vypravěčova ironickéhokomentáře vlastního osudu ubránit smíchu. Je to pohled zbavený společenských konvencí a ohledů na to, co se smí nebonesmí říkat, a zároveň zrcadlo frází, které malý kluk slyší oddospělých a opakuje je. Stačí takové – nenávistné, pokryteckénebo neupřímné – věty vlastně jen vytrhnout z kontextu a vidíme jejich směšnost a ubohost v celé šíři. Vypravěč románuFrantišek ale dokáže slova tím, že se neohlíží na jejich společenské významy, proměňovat a využívat podle svého. A tako sobě může hrdě říkat: parchant. Černá kočka přináší smůlujen těm, kteří tomu uvěří.