Dlouhá trať

Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.
Život se někdy zastaví. Ať už je důvodem vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze nebo prostý strach, nevyhnutelně pak přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň…
Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé trati se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A totéž se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.

–––

Hanišová je výborná v realistickém vyprávění a ve vykreslení i těch nejmenších a nejsugestivnějších detailů.
— Lucie Zelinková, Právo

Při pohledu na špinavé bezdomovce v rozedraných hadrech necítím nic než závist. Přál bych si mít aspoň zlomek z jejich životního elánu, který je každý den přiměje posadit se se svými zahnívajícími těly na zhrublý beton, poníženě žebrat na kolemjdoucích o peníze a nechávat si od nich nadávat do vágusů a parazitů. Přitom by stačilo pořádně se nalít a lehnout si v nedalekém lesoparku do mrazu.
— ukázka z knihy