Amnézie 2

Druhý díl experimentálního románu o astrálu, ZENu a podstatě reality.

Všichni si tvoříme své vlastní scénáře a snažíme se v bezčasém, nekonečném prostoru po sobě zanechat jakousi nesmazatelnou stopu. Zoufalým výkřikem: „Já jsem tu taky!” se všemožně pokoušíme upoutat něčí pozornost. Pozornost koho? Nás ostatních podobně volajících, lačnících po tak pomíjivém pocitu vlastní důležitosti? Nebo snad toho něčeho někoho tak neuchopitelného, že nejsme ani schopni jednotného popisu, či pojmenování.
Ano, všichni nějak cítíme, že máme svobodnou vůli k činům, po kterých toužíme, ale zároveň si dobře uvědomujeme, že to hřiště pro naše odřená kolena nám jakýsi správce vyměřil; do doby, než mu zkušenostmi danými prožitky životů odrosteme a pustí nás na nové a možná i úplně jiné. Jsme prostě jako to zrnko písku na Sahaře, jež si uvědomuje, že je zrnkem, ale rádo by se alespoň na chvíli pro jednou cítilo jako duna, jako oáza či nejlépe jako celá Sahara.

Jsme tedy tvůrci své reality?

No jasně, že jsme. Jen musíme hrát a běhat po jeho hřišti, podle daných pravidel. Ovšem ta pravidla popisující realitu jsou tak skvěle vymyšlená, že nejsme schopni od sebe oddělit jednotlivé iluze našeho vnímání toho, co nazýváme realita.